Vodítko k obnovení autenticity: Bussot, Raul

Po příjezdu do Spojených států jsem začal pracovat pro společnost kabelové televize. Později jsem pracoval samostatně jako televizní technik a využíval dovednosti, které jsem se naučil na Kubě. V roce 1999 jsem začal pracovat pro telefonní společnost AT&T.

Na Kubě jsem pracoval v elektronice. Elektroniku jsem tam vystudoval a několik let jsem pracoval ve společnosti poskytující technické služby v oblasti výpočetní techniky. Plat, který jsem dostával od státu, však nestačil na obživu rodiny, a proto jsem musel také soukromě opravovat nejrůznější elektronická zařízení.

Když jsme odcházeli, byla situace na Kubě velmi těžká. Po rozpadu Sovětského svazu prudce poklesly dodávky nejrůznějšího zboží na Kubu a všeho — oblečení, potravin a mnoha dalších věcí — byl nedostatek. Základním problémem nebyly peníze, ale to, že zboží vůbec nebylo, a to byl hlavní důvod našeho odchodu. Podmínky se trochu zlepšily poté, co přestalo být držení amerických dolarů trestné a lidé žijící ve Spojených státech směli posílat peníze na Kubu, příliš se však nezměnily. Mladým lidem stále chyběla budoucnost a příležitosti a život v represivním systému, který lidem nedovoloval osobní rozvoj, zůstával velmi obtížný.

Důvodem byla hospodářská i politická situace. Lidé jako já, kteří pracovali soukromě a díky tomu měli přístup k trochu většímu množství peněz nebo zboží, byli často pronásledováni a trestáni za takzvané „nedovolené obohacování“. Nedostatek pohonných hmot navíc způsoboval časté výpadky proudu, kvůli nimž jsem nemohl opravovat elektronická zařízení. Bylo nesmírně obtížné sehnat pro mé dva syny jídlo, oblečení a boty. To vše nás přivedlo k rozhodnutí opustit ostrov jako rodina.

Nejvýjimečnějším okamžikem bylo, když nás zachránila Pobřežní stráž Spojených států. Po pěti dnech unášení mořem jsme konečně cítili, že jsme přežili. Jako by mi z ramen spadlo velké břemeno, a věděl jsem, že jsme skutečně dorazili na místo, kam jsme podle svého přesvědčení potřebovali dojít. Byl to konec naší dlouhé mořské odysey.

Po příjezdu do Spojených států se můj život zřetelně změnil. Naučil jsem se anglicky, zlepšil své pracovní podmínky a mohl pracovat pro dobrou společnost. Především jsme mohli dát dětem dobré vzdělání, což byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme do této země přišli. Můj život se znatelně změnil a výrazně zlepšil.

Považoval jsem za dobré, že někdo v jiné zemi věnuje čas tomu, aby takovou zkušenost zprostředkoval. Myslel jsem, že by to mohlo být zvlášť užitečné, pokud by se příběh dostal k lidem v Severní Koreji, kteří trpí v systému podobném tomu kubánskému a mohou doufat v lepší život a jiný společenský systém. Měl jsem radost, protože jsem si nikdy nepředstavoval, že se o tyto události budou zajímat lidé z vyspělé země se zcela odlišnou kulturou. Do té doby jsem si myslel, že podobné příběhy zajímají pouze Kubánce.

Dodal bych si odvahu udělat to znovu. Možnost přijet do Spojených států byla tím nejlepším, co mě v životě potkalo. Řekl bych si, abych si předem zjistil trochu více, abychom svůj záměr mohli uskutečnit lépe. Přesto bych se rozhodl stejně a zkusil to znovu. Pokusit se uniknout ze země, kde lidé nemají žádnou budoucnost, je něco, co je třeba udělat.

Do Spojených států jsme přijeli se dvěma malými dětmi a zpočátku žili ve velmi malém domě mého otce. Později jsme si pronajali větší a pohodlnější dům, děti začaly chodit na letní tábor a já s manželem jsme začali pracovat. Večer jsem osm měsíců navštěvovala kurz angličtiny a našla si práci ve škole, kde jsem studovala. Postupně jsem zlepšovala svou angličtinu a měnila zaměstnání; když děti trochu povyrostly, vrátila jsem se k hodinám angličtiny. Poté jsem dokončila dvouletý radiologický program a začala pořizovat rentgenové snímky. V nemocnici jsem se naučila provádět vyšetření magnetickou rezonancí a v době rozhovoru jsem v tomto oboru stále pracovala.

Studovala jsem elektroniku a počítačový hardware a pracovala pro společnost opravující počítače. Můj manžel absolvoval stejnou školu a pracoval ve stejné společnosti; tam jsme se seznámili, vzali se a měli dvě děti. S rostoucími rodinnými povinnostmi a odpovědností byl život stále těžší. Náš obytný prostor byl tak malý, že jsme po narození dětí museli začít dům rozšiřovat, abychom mohli žít pohodlněji.

V roce 1993 byla situace na Kubě velmi těžká. Měli jsme dvě děti ve věku tří a čtyř let a život byl stále náročnější a složitější. Život byl v podstatě otázkou přežití a bylo těžké mít jakékoli ambice nebo plány. Bez ohledu na to, kolik člověk pracoval nebo co chtěl, závisel jeho život zcela na tom, jak byl tehdejší systém nastaven.

Nešlo jen o ekonomickou nutnost. Chtěli jsme překonat každodenní utrpení spojené se snahou přežít, stanovit si cíle a něčeho dosáhnout. Tam však bylo téměř nemožné dělat plány; cítila jsem se jako loutka, které někdo říká, co má dělat. Museli jsme si vybrat, zda zůstaneme a budeme žít jako rostliny, nebo odejdeme hledat lepší budoucnost, v níž budeme moci plánovat a rozhodovat sami za sebe.

Benzín, o kterém jsme předpokládali, že nám vystačí až do Spojených států, došel mnohem dříve a my zůstali napospas mořskému proudu. Čekali jsme, že dorazíme asi za čtrnáct hodin, ale nevěděli jsme, jak blízko nebo daleko jsme od amerického pobřeží, a mysleli jsme si, že jsme blíž ke Kubě. Protože Golfský proud ztěžoval veslování, v jednu chvíli jsme se rozhodli vrátit na Kubu. Naše dvě malé děti, kterým jsme slíbili lepší místo, se však důrazně postavily proti návratu. Odešli jsme kvůli nim, a tak jsme se rozhodli kvůli nim pokračovat a znovu se vydali kupředu.

Vzali jsme tekuté a kondenzované mléko pro děti, čokoládu, konzervovaný Spam, cukr a vodu. Připravili jsme také oblečení, které je chránilo před sluncem a chladem, včetně svetrů, bund s kapucí a ručníků. Měli jsme kompas a podomácku vyrobené záchranné vesty, stejně jako tablety a injekční léky pro případ, že by děti trpěly mořskou nemocí. Mladšímu Alexovi bývalo často špatně a účinek léku odezněl přibližně po šesti hodinách. Později tablety odmítal, a tak jsem mu musela dát injekci. Použili jsme vše, co jsme vzali s sebou, a všechno nám velmi pomohlo.

Kdykoli jsme spatřili loď, křičeli jsme: „Máme děti!“, abychom upoutali pozornost. Děti nás to slyšely říkat tolikrát, že to začaly křičet také. Po záchraně si rovněž vzpomínám, že se Raul Jr. ptal, zda i tady vypadává elektřina. Na Kubě byl proud často vypnutý právě ve chvíli, kdy dávali kreslené filmy, takže se na ně děti nemohly dívat. Když jsme vysvětlili, co tím myslel, záchranáři se usmáli a zasmáli, protože ve Spojených státech se to téměř nikdy nestávalo.

Zpočátku mě překvapilo, že se to děje. Potom jsem cítila velkou radost a obdiv nad tím, že se člověk ze zcela odlišné kultury zajímá o to, co jsme prožili. Domnívám se, že Severní Korea trpí útlakem, omezeními a problémy podobnými těm, které jsme zažili my. Zapůsobilo na mě, že se lidé z jiné kultury zajímají o tyto skutečnosti a chtějí ukázat nejen svou vlastní realitu, ale také realitu jiných zemí, jako je ta naše.

Naděje, že budu moci dát svým dětem lepší život, lepší budoucnost a život odlišný od toho, který měly.

Řekla bych, že jsem to měla udělat dříve a že bych v případě potřeby přijala stejné rozhodnutí znovu. Nikdy jsem toho nelitovala. Dokázali jsme dosáhnout cílů, které představovaly naše plány a důvody odchodu. Kdybych to měla udělat znovu, udělala bych to.

Po příjezdu do Spojených států si vzpomínám, že jsme se přestěhovali do nového domu a já chodil na základní a střední školu. Znovu jsme se přestěhovali a já nastoupil na uměleckou střední školu, což byla velmi dobrá zkušenost. Později jsem studoval na vysoké škole v Brooklynu v New Yorku, kde jsem potkal mnoho zajímavých lidí. Po dokončení školy jsem se rozhodl přijet do Soulu.

Když jsem opustil Kubu, bylo mi teprve pět let, takže nemám mnoho vzpomínek. Rodiče mi říkali, že jsem byl tiché dítě, které rádo sledovalo televizi a kreslilo. Hodně času jsem trávil hraním na ulici s kamarády, mladším bratrem a dětmi ze sousedství. Tehdy na Kubě děti neměly příliš co dělat kromě běžných každodenních věcí, které se nacházely bezprostředně kolem nich.

Mé vzpomínky zůstaly spíše jako několik obrazů nebo snových výjevů než jako souvislý příběh. Vor byl sestaven v noci v malé mangrovové oblasti u moře, nikoli na otevřené vodě. Pamatuji si tmu a vlhkost, přenášení voru k vodě, jak někdo uklouzl na pláži, kde místo písku ležely poměrně velké kameny, pach benzínu a kouř z motoru, když jsme opouštěli Kubu. Na moři si pamatuji, jak pes skočil z voru, a také bouři. Vor ve větru a dešti stoupal a klesal a Francisco mě držel. Přivázali jsme se k voru, aby nikdo nebyl vymrštěn do vody, a přikryli se plachtou nebo ručníky. Pamatuji si také chlad té noci, ale ne celou plavbu.

Příběh odchodu mé rodiny z Kuby mě vždy zajímal, ale nikdy jsem rodiče přímo nepožádal, aby mi ho podrobně vyprávěli. Mluvili jsme o něm jen zřídka a s postupem času měl každý více povinností a lidé začali žít dále od sebe, takže příběh postupně ustupoval do pozadí. Když jsem se setkal s Kim Hongrokem a vyprávěl mu příběh své rodiny, okamžitě ho chtěl proměnit v dílo, které by bylo možné ukázat ostatním. Oba jsme cítili, že stojí za to tento příběh znovu vyprávět. Domníval jsem se, že má bystrý cit pro umění i pro okolnosti, v nichž žijí lidé naší doby. Účastnil jsem se jako prostředník, který příběh předává. Doufal jsem, že dílo nejen představí silný příběh útěku z Kuby, ale také poskytne lidem příležitost zamyslet se nad vlastním životem.

Vědět, odkud pocházím, je v mém životě velmi důležité. Odchod z Kuby s rodinou v pěti letech — z místa, kde bylo jen málo příležitostí a naděje — nám dal možnost utvářet vlastní život a pro mě se stal perspektivou a měřítkem, podle kterého posuzuji vše, co dělám. Kdyby rodiče neriskovali naše životy a budoucnost rozhodnutím opustit Kubu, nebyl bych zde, nevytvářeli bychom tuto výstavu a nedosáhl bych toho, čeho jsem dosáhl. Proto cítím, že bych měl jít dál a udělat více. Je to dluh, který mám vůči sobě a rodičům.

První věcí, kterou chci sdělit, je naděje: naděje, že lidé v podmínkách podobných těm na Kubě nebo v Severní Koreji mohou odejít, vybudovat si vlastní život v lepších podmínkách a činit vlastní rozhodnutí. Zároveň doufám, že lidé v současné společnosti, kteří kromě každodenních obtíží nemuseli čelit zkoušce na hranici života a smrti, využijí můj příběh k zamyšlení nad vlastním životem. Pět dní na voru při útěku z komunistické země, kdy nevíte, zda přežijete, zůstává s člověkem po celý život. Doufám, že tento příběh dá naději lidem v podobných podmínkách a pro ostatní se stane malou příležitostí ke zlepšení vlastního života.

Více než rok života v Soulu mi dal mnoho času pozorovat Korejce. Většinu života jsem strávil v Miami, kde žije početná kubánská komunita. Měl jsem pocit, že Korejci i Kubánci sdílejí silný smysl pro sounáležitost a lidské teplo. Přátelé se k sobě chovají jako bratři a sestry; člověk, kterého právě potkali, může být rychle přijat jako člen rodiny; a lidé jsou ochotni nabídnout to, co mají, i neznámému hostu. Obě kultury a společnosti jsou odlišné, ale ve vztazích mezi lidmi jsem viděl mnoho podobností. V Koreji jsem potkal skvělé lidi a prožil vynikající zkušenosti. Stejně jako odchod z Kuby změnil můj život, změnila jej také moje zkušenost v Koreji. Chci v Koreji zanechat pozitivní stopu, stejně jako Korea zanechala pozitivní stopu v mém životě.

Po příjezdu do Spojených států jsem mohl mít věci, které jsem chtěl, a nic mi nechybělo. Prožil jsem zkušenosti, které mnoho lidí nemá, a vedl jsem velmi dobrý život.

Podle toho, co mi rodiče vyprávěli, bylo obtížné získat mnoho základních potřeb, včetně oblečení a jídla. S bratrem jsme byli velmi malí a děti chtějí ve skutečnosti jen sledovat kreslené filmy v televizi nebo si hrát. Hráli jsme si hlavně venku a mohli jsme dělat jen jednoduché věci, protože na Kubě bylo jen velmi málo možností zábavy.

Na Kubu mám jen velmi málo vzpomínek, ale jedna scéna z plavby na voru mi zůstala v paměti. Třetí noc nás uprostřed moře zastihla silná bouře. Všude byla tma a blesk udeřil do moře a osvětlil okolí. V tu chvíli si pamatuji, že jsem uviděl svého otce — nebo jeho siluetu — stát na voru. Nevím, jaký by byl můj život, kdybych vyrůstal na Kubě. Příjezd do Spojených států mi dal příležitost studovat, co jsem chtěl, a žít bez omezení. Myslím, že právě tuto příležitost nám rodiče chtěli dát tím, že nás sem přivedli.

Když se mě někdo zeptá, co bylo v mém životě nejzajímavější, jako první mě napadne naše cesta na voru a to, jak se v jejím důsledku můj život změnil.

Měl jsem obrovskou radost. Existují lidé, kteří věnují pozornost obtížným tématům, a také lidé, kteří žijí velmi těžce pod vojenskými režimy, jako jsou režimy na Kubě a v Severní Koreji. Doufal jsem, že se lidé po celém světě dozvědí, co se skutečně děje, a že lidé žijící v těchto zemích jednoho dne narazí na výstavu a získají naději opustit svůj současný život pro něco lepšího.

Kuba je země, kde jsem se narodil, a kořen mé národnosti. Utváří mnoho částí mého života, včetně mého pohledu na řadu otázek. Příchod z Kuby do Spojených států mi dal otevřenější perspektivu než lidem, kteří nemuseli snášet podobné obtíže, a věřím, že kubánská identita mi dává možnost nahlížet svět ze širšího hlediska.

Kubu bych chtěl navštívit kdykoli. Stále tam mám rodinu a už jsem ji navštívil, strávil s rodinou příjemné chvíle a viděl Kubu na vlastní oči. Obzvlášť mě zaujala architektura a automobily. Připadalo mi to jako cesta časem do roku 1951 a bylo zajímavé vidět, že tam stále existují budovy, architektura a životní podmínky z padesátých let. Návštěva je zajímavá, protože je to svět velmi odlišný od toho, ve kterém žiji.

Můj život se zcela změnil, jako by se noc proměnila v den. Na Kubě bylo těžké samostatně se rozvíjet a oficiálně jsem musel pracovat pro stát. Pokud si správně vzpomínám, každý, kdo pro stát nepracoval, mohl být podle takzvaného „zákona o nebezpečnosti“ prohlášen za nebezpečnou osobu a bezdůvodně uvězněn až na čtyři roky. Ve Spojených státech jsem mohl provozovat vlastní podnik a žít bez takového problému.

Příliš se nelišil od života ostatních lidí na voru. Každé ráno jste se probudili a přemýšleli, co budete ten den jíst a jak sehnat jídlo na dnešek a zítřek. Život na Kubě byl v podstatě hledáním něčeho k jídlu.

Socialistický systém byl dusivý. Když jsem se na Kubě díval do budoucnosti, měl jsem pocit, že není žádná budoucnost ani přítomnost, nic, pro co žít, a nic, za co by stálo bojovat. Život byl každý den stejným bojem o obživu.

Na cestě, při níž jsme riskovali život, bylo mnoho těžkých okamžiků, ale nikdy jsem neztratil vnitřní víru, že dorazíme. Nejtěžší období, pokud si dobře vzpomínám, bylo šest až osm hodin kolem pondělního úsvitu, kdy se moře rozbouřilo. Vlny byly vysoké asi osm až patnáct stop. Tady se to snadno řekne a lidé si mohou myslet, že lžu, ale člověk to musí zažít na voru: za studené fronty a silného větru, jehož rychlost jsem odhadoval přibližně na třicet uzlů, se vor prudce zvedal a klesal.

Je to jako noc a den. Spojené státy jsou zemí příležitostí: čím více se připravujete, pracujete a snažíte, tím více je vaše úsilí odměněno. V rámci společnosti jsem mohl jako člověk růst v mnoha směrech. Jsem velmi šťastný. Přestože jsem na Kubě žil více let, mám pocit, že emocionální a životní zkušenosti, které jsem získal a užíval si ve Spojených státech, byly mnohem bohatší a lepší.

Vor jsme vyrobili ze zavlažovacích trubek. Na venkově jsme získali trubky dlouhé přibližně patnáct stop a o průměru asi osm palců a po dvou je převáželi na motocyklu do Havany. Trubky jsme svařili a utěsnili a postavili vor ve tvaru katamaránu. Vyráběli jsme ho u mě doma tak, aby jej bylo možné zcela rozebrat a znovu sestavit, což mělo zabránit úřadům zjistit, že se přepravuje vor. Rozebraný vor jsme odnesli do mangrovů, znovu ho sestavili, připevnili pod něj dvě kola z jízdního kola a odvalili ho k vodě.

Dostat se do Spojených států s Raulovou rodinou byl můj třetí pokus. Při prvním mě chytili při činu a uvěznili na sedmdesát dva hodin, ale z této zkušenosti jsem se poučil. Při druhém mě nezadrželi, ale vor se začal potápět a musel jsem se vrátit. Při třetím jsem využil poznatky z předchozích pokusů a postavil vor, který se nepotopí. Bez problémů vydržel všechny situace a dorazili jsme do Spojených států.

Okamžik záchrany byl nejkrásnější chvílí na světě, protože jsme nechávali všechny špatné situace za sebou, nastupovali na loď a věděli, že od té chvíle jsou naše životy v bezpečí. Uvnitř jsem věřil, že dorazíme, ale když se objevila plavidla Pobřežní stráže, všechny pochybnosti konečně zmizely.

Přimělo mě to uvažovat o tom, co jsme prožili před dvaceti lety, ve spojení se situací v Koreji. Kontrast mezi Jižní a Severní Koreou mi připadal podobný kontrastu mezi Spojenými státy a Kubou. Podle mého názoru se Kuba nemohla hospodářsky rozvíjet, protože ji zevnitř blokovala její vlastní vláda, a domníval jsem se, že v Severní Koreji se děje něco podobného. Myslel jsem si, že je dobré, aby Korejci oba systémy porovnali a zvážili, který z nich může lépe rozvíjet lidský potenciál. Podle mého mínění není kapitalismus dokonalý, ale z hlediska svobody a rozvoje lidského potenciálu nabízí více možností než socialismus.

Po dvaceti letech života zde bych svému tehdejšímu já řekl: „Musíš znovu odejít“, „Musíš pokračovat“ a „Musíš dorazit“. Dodal bych si více odvahy jít vpřed.

Začátek byl pomalý, protože jsme se museli přizpůsobit zdejšímu životu, ale později se všechno začalo dařit. Začal jsem ve stavebnictví jako tesař, potom jsem řídil nákladní automobily a rozvážel zboží. Přestěhovali jsme se do Severní Karolíny, kde jsem asi rok a půl pracoval jako technik klimatizací. Po návratu na Floridu jsem znovu řídil nákladní auta a po odchodu z této práce jsem byl přijat jako technik společnosti AT&T. V době rozhovoru jsem tuto práci stále vykonával.

Od mládí jsem vždy chtěl najít jiný život. Život na Kubě probíhal pod útlakem a člověk nemohl dělat téměř nic jiného než hledat jakýkoli způsob obživy bez budoucnosti. Potom jsem potkal Jorgeho, který cestoval s námi, a dohodli jsme se, že postavíme vor, který nás dopraví sem.

S Jorgem jsme postavili asi osmdesát procent voru a v závěrečné fázi se k nám připojil Raul. Zpočátku jsme s Jorgem získali trubky ze zavlažovacího areálu ve vlastnictví státu a převezli je na Jorgeho motocyklu k němu domů do Santo Suarezu. Téměř celý vor jsme postavili na střeše Jorgeho domu a po navázání kontaktu s Raulem jsme ho všichni tři společně dokončili.

Jedné noci, poté co jsme čtyři dny pluli unášeni mořem, jsme na obzoru spatřili světla a mysleli si, že jde o pobřeží, a tak jsme začali veslovat. Střídali jsme se přibližně každých patnáct minut a pokračovali od doby mezi jednou a třetí hodinou ráno až asi do jedné hodiny odpoledne následujícího dne. Potom nás našli rybáři na lodi. Když se jejich loď přiblížila, náš pes Rommel skočil do vody, jako by se k ní chtěl dostat, ale vrátil se k voru. Připlula velká loď Pobřežní stráže z Miami, po ní plavidlo z West Palm Beach a vrtulník. Přibližně třicet mil od pobřeží jsme přestoupili na loď Pobřežní stráže z West Palm Beach, která nás odvezla na imigrační úřad v tomto městě.

Jsou dvě nebo tři vzpomínky, které se mi stále vracejí. Když pes skočil do vody, nevěděli jsme, zda se vrátí, ale vrátil se a vytáhli jsme ho zpět na vor. Pamatuji si také, že právě když jsme se chystali nastoupit na loď Pobřežní stráže, Raul hodil do moře kompas, který jsme získali z vojenského objektu. Když se posádka zeptala, co hodil, vysvětlili jsme, že jsme slíbili hodit kompas do moře, pokud nás tam někdo najde.

Byl to útlak na Kubě a nedostatek budoucnosti. Takto se nedalo žít. Od třinácti nebo čtrnácti let jsem stále přemýšlel, jak najít lepší budoucnost a dát své rodině lepší životní podmínky. Věřil jsem, že mnoho Kubánců cítí totéž.

Měl jsem velkou radost, když jsem se dozvěděl, že Raul připravuje výstavu o našem odchodu z Kuby a od Castrova režimu. Těšilo mě, že se někdo snaží světu ukázat, že opuštění systému a útěk před útlakem mohou vést k lepšímu životu jinde.

Náš útěk byl obtížný a Raul s Alejandrem byli ještě malé děti. Přesto, kdybych se mohl vrátit a něco říci, řekl bych, že bychom měli udělat znovu totéž.